Jak Velká Británie a OSN podlehly terorismu

Vytvoření Izraele jako suverénního státu a jeho přijetí do Organizace
spojených národů v roce 1949 znamenalo zlom v dějinách 20. století,
poháněný nestabilní směsicí diplomacie, geopolitiky a násilí. V centru
tohoto procesu stály akce sionistických extremistických skupin, zejména
Irgunu a Lehi, jejichž extrémní násilné činy – nyní klasifikované jako
terorismus podle moderních standardů – sehrály klíčovou roli při
vytváření tlaku na Velkou Británii, aby opustila svůj mandát nad
Palestinou, a přinutili OSN k uznání Izraele. Tento článek tvrdí, že
Velká Británie a OSN, přemoženy těmito násilnými kampaněmi, fakticky
podlehly sionistickému terorismu tím, že přijaly státnost Izraele
navzdory jeho částečnému souladu s podmínkami OSN, včetně plánu
rozdělení, práv uprchlíků a povinností v oblasti lidských práv. Zkoumá
závazky britského mandátu chránit palestinská práva, taktiky
sionistických skupin k ukončení britské správy, podmínky pro uznání
Izraele OSN a následné nedodržování a porušování lidských práv, která
doprovázela územní expanzi Izraele.

Britský mandát a jeho závazky vůči Palestincům

Britský mandát nad Palestinou, formalizovaný Společností národů v roce
1922, byl právním rámcem pověřeným správou bývalého osmanského území a
jeho přípravou na samosprávu. Zahrnoval Balfourovu deklaraci z roku
1917, která zavazovala Velkou Británii k usnadnění „vytvoření národního
domova pro židovský lid v Palestině”, přičemž zajišťovala, že „nic nesmí
být učiněno, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva
existujících nežidovských komunit.” S populací Palestiny zhruba 90 %
Arabů (muslimů a křesťanů) a 10 % Židů na počátku 20. let byla ochrana
palestinských práv klíčovým závazkem.

Klíčová ustanovení mandátu pro Palestince zahrnovala zajištění jejich
občanských a náboženských práv, zajištění, že židovská imigrace
nepoškodí jejich postavení, zaručení respektu k jejich náboženským
institucím a zajištění svobody svědomí, bohoslužeb a vzdělávání bez
diskriminace. Velká Británie byla povinna každoročně podávat zprávy
Společnosti národů, aby zajistila odpovědnost. Dvojí cíle mandátu –
podpora židovského národního domova a zároveň ochrana palestinských práv
– se však ukázaly jako neslučitelné. Židovská imigrace vzrostla z 60 000
v roce 1917 na 600 000 v roce 1947 a nákupy půdy podnítily obavy Arabů z
vytěsnění. Pokusy Velké Británie o vytvoření sdílené správy, jako
například legislativní rada, zkolabovaly kvůli arabským bojkotům a
obavám Židů z menšinového postavení, což eskalovalo napětí.

Násilí sionistických extremistů: Teroristická kampaň

Sionistické organizace, poháněné cílem vytvoření židovského státu, se v
40. letech staly militantními, zejména po Bílé knize z roku 1939, která
omezila židovskou imigraci na 75 000 během pěti let a představovala
unitární palestinský stát. Irgun, vedený Menachemem Beginem, a Lehi,
známý jako Sternův gang, přijaly extrémní násilí, aby učinily britskou
správu neudržitelnou, útočily na vojenské, civilní a diplomatické cíle v
činech, které splňují moderní definice terorismu. Jejich cílem byl
„Velký Izrael”, zahrnující celou mandátní Palestinu, včetně Západního
břehu a Transjordánska, a odmítaly kompromisy, jako byl plán rozdělení
OSN.

Klíčové násilné činy

1.  Vojenské cíle:
    -   V únoru 1946 Irgun a Lehi zničily 15 letadel a poškodily osm na
        britských letištích, čímž oslabily vojenskou kontrolu.
    -   V červenci 1947 Irgun unesl a oběsil britské seržanty Clifforda
        Martina a Mervyna Paice jako odvetu za popravené členy, což
        šokovalo britskou veřejnost a zdůraznilo brutalitu konfliktu.
2.  Civilní infrastruktura:
    -   V červnu 1946 Haganah, Irgun a Lehi zničily devět z jedenácti
        mostů spojujících Palestinu se sousedními zeměmi, izolovaly
        region a narušily britskou logistiku.
    -   V červenci 1946 Irgun bombardoval hotel King David v Jeruzalémě,
        administrativní centrum Britů, a zabil 91 lidí (41 Arabů, 28
        Britů, 17 Židů), což vážně podkopalo správu.
3.  Útoky na civilisty:
    -   Irgun bombardoval arabské trhy v Haifě a Jeruzalémě, zabil
        desítky lidí a eskaloval mezikomunitní napětí, čímž vyvolal
        rozšířený strach.
    -   V dubnu 1948 Irgun a Lehi zmasakrovaly přes 100 palestinských
        vesničanů, včetně žen a dětí, v Deir Yassin, což vyvolalo masový
        útěk Palestinců a zhoršilo uprchlickou krizi.
4.  Útoky na britské objekty v zahraničí:
    -   V říjnu 1946 Irgun bombardoval britskou ambasádu v Římě 40
        kilogramy TNT, zranil dvě osoby a poškodil budovu, přičemž mezi
        operativci byl Ze’ev Epstein, Beginův spolupracovník.
    -   V srpnu 1947 Irgun odpálil kufříkové bomby v britském
        velitelství ve Vídni v hotelu Sacher, způsobil lehké škody, ale
        zesílil propagandistický dopad.
5.  Atentáty na vysoké úředníky:
    -   V listopadu 1944 Lehi zavraždil lorda Moyna, britského ministra
        pro Blízký východ, v Káhiře, což signalizovalo vzdor vůči
        britské autoritě.
    -   V září 1948 Lehi zabil zprostředkovatele OSN Folke Bernadotteho
        v Jeruzalémě, protože nesouhlasili s jeho revidovaným plánem
        rozdělení, který zmenšoval židovské území a zdůrazňoval návrat
        uprchlíků.

Dodatečné taktiky

-   Ilegální imigrace (Aliyah Bet): Židovská agentura za podpory Irgunu
    a Lehi organizovala nelegální imigraci, přivádějící desítky tisíc
    židovských uprchlíků do Palestiny. Incident s lodí SS Exodus v
    červenci 1947, kdy Británie násilně vrátila 4515 uprchlíků do
    Evropy, se stal propagandistickým úspěchem, který poškodil reputaci
    Británie.
-   Propagandistická kampaň: Sionistické skupiny vykreslovaly britskou
    politiku jako antisemitskou, využívajíce soucitu s holocaustem,
    zejména v USA, k vytvoření napětí v anglo-amerických vztazích.
-   Finanční podpora: United Jewish Appeal v roce 1947 vybrala 150
    milionů dolarů, z čehož polovina šla na Palestinu, financující
    odbojové aktivity.

Tyto akce vytvořily neřiditelné prostředí s odhadovanými ekonomickými
škodami ve výši 2 milionů liber a stovkami britských obětí, což přemohlo
válkou unavenou Británii.

Britské opuštění: Podlehnutí terorismu

Rozhodnutí Velké Británie vzdát se mandátu, oznámené v únoru 1947 a
dokončené 14. května 1948, bylo poháněno neúprosným tlakem sionistického
násilí a širšími omezeními. Po druhé světové válce čelila Velká Británie
dluhu ve výši 3 miliard liber a byla závislá na amerických půjčkách.
Udržování 100 000 vojáků v Palestině, což ročně stálo miliony, bylo
neudržitelné uprostřed domácích požadavků na obnovu. Britská veřejnost,
vyčerpaná válkou a ztrátami, se obrátila proti mandátu, přičemž média
vykreslovala Palestinu jako bažinu. Tlak USA na přijetí 100 000
židovských uprchlíků a podpora Sovětského svazu pro rozdělení dále
oslabily pozici Británie.

Násilí ze strany Irgunu a Lehi, zejména významné incidenty jako
bombardování hotelu King David a aféra se seržanty, demoralizovaly
britské síly a oslabily politickou vůli. Tyto teroristické činy,
vytvářející chaos a strach, přímo přispěly k neschopnosti Británie
vládnout. Předáním otázky OSN Británie přiznala, že nedokáže zvládnout
násilí ani sladit protichůdné závazky mandátu, čímž fakticky podlehla
sionistickému extremismu, zatímco selhala ve své povinnosti chránit
palestinská práva.

Uznání a členství v OSN: Podmínky a kapitulace

OSN, jako nástupce Společnosti národů, zdědila palestinskou otázku v
roce 1947. Její reakce utvářela státnost a členství Izraele, ale proces
byl silně ovlivněn násilným kontextem vytvořeným sionistickými
skupinami.

Plán rozdělení OSN a státnost Izraele

V listopadu 1947 Valné shromáždění OSN schválilo Rezoluci 181, která
navrhovala rozdělení Palestiny na židovský (56 %) a arabský (43 %) stát,
přičemž Jeruzalém měl být internacionalizován. Židovská agentura plán
přijala, vidíc v něm cestu ke státnosti, zatímco arabští vůdci ho
odmítli, protože byli proti jakémukoli židovskému státu. Dne 14. května
1948, když mandát skončil, Izrael vyhlásil nezávislost, odvolávaje se na
Rezoluci 181. Následná arabsko-izraelská válka rozšířila území Izraele
na 78 % mandátní Palestiny podle dohod o příměří z roku 1949, což
přesahovalo přidělení OSN.

Podmínky pro členství v OSN

Izrael získal členství v OSN 11. května 1949 prostřednictvím Rezoluce
273 (III) s 37 hlasy pro, 12 proti (většinou arabské státy) a 9
zdrženími se. Přijetí bylo podmíněno:

-   Dodržováním Charty OSN: Izrael se zavázal dodržovat zásady Charty,
    včetně mírového řešení sporů a respektu k lidským právům.
-   Rezoluce 181 (Plán rozdělení): Deklarace Izraele a prohlášení OSN
    potvrdily přijetí plánu rozdělení, ačkoli jeho rozšířené hranice
    byly mlčky přijaty jako válečná realita.
-   Rezoluce 194 (Práva uprchlíků): Článek 11 vyzýval k návratu
    palestinských uprchlíků nebo k odškodnění. Izrael vyjádřil ochotu
    jednat, ale bránil se rozsáhlým návratům kvůli bezpečnostním a
    demografickým obavám.
-   Závazky v oblasti lidských práv: Od Izraele se očekávalo, že bude
    dodržovat vznikající normy lidských práv, včetně nediskriminace a
    práv menšin.

Rozhodnutí OSN bylo ovlivněno:

-   Sionistickým násilím: Vražda zprostředkovatele OSN Folke
    Bernadotteho skupinou Lehi v roce 1948, která nesouhlasila s jeho
    revidovaným plánem rozdělení, zdůraznila odmítnutí kompromisu ze
    strany radikálů. Ačkoli izraelská vláda čin odsoudila, zdůraznilo to
    nestabilní kontext.
-   Geopolitickou podporou: USA a Sovětský svaz podpořily přijetí
    Izraele, aby čelily vlivu druhé strany a řešily humanitární obavy po
    holocaustu.
-   Pragmatismem: OSN uznala faktickou kontrolu Izraele nad rozšířeným
    územím a upřednostnila stabilitu před přísným vymáháním hranic
    Rezoluce
    181. 

Přijetím Izraele OSN podlehla realitě vytvořené sionistickým terorismem,
který donutil Británii k odchodu a vytvořil fait accompli
prostřednictvím vojenských zisků. Podmínky, ačkoli formálně přijaty
Izraelem, byly volně vymáhány, což umožnilo Izraeli vyhnout se plnému
souladu.

Nedodržování Izraele a porušování lidských práv

Členství Izraele v OSN bylo založeno na závazcích vůči rezolucím OSN a
lidským právům, ale jeho činy ukázaly významné nedodržování, doprovázené
územní expanzí a porušováním lidských práv.

Nedodržování podmínek OSN

1.  Rezoluce 181 (Plán rozdělení):
    -   Hranice Izraele v roce 1949 pokrývaly 78 % mandátní Palestiny,
        mnohem více než 56 % přidělených Rezolucí 181. Oblasti jako
        západní Galilea a části Negevu byly začleněny dobyvatelstvím,
        aniž by byl vytvořen arabský stát.
    -   Tento neúspěch při plném uskutečnění plánu rozdělení podnítil
        arabské stížnosti a podkopal rámec OSN.
2.  Rezoluce 194 (Práva uprchlíků):
    -   Izrael zablokoval návrat přibližně 700 000 palestinských
        uprchlíků vysídlených v roce 1948, navzdory výzvě Rezoluce 194 k
        repatriaci nebo odškodnění. Zákon o majetku nepřítomných z roku
        1950 převedl pozemky uprchlíků na židovské vlastnictví,
        upřednostňující demografickou kontrolu.
    -   Uprchlická krize se stala základním kamenem arabsko-izraelského
        konfliktu, přičemž miliony zůstaly bez státní příslušnosti v
        táborech v Jordánsku, Libanonu a Sýrii.
3.  Charta OSN a lidská práva:
    -   Vojenská správa Izraele nad jeho arabskou menšinou (1948–1966)
        omezovala občanské svobody, včetně pohybu a politického projevu,
        čímž porušovala zásady nediskriminace. Diskriminační pozemkové
        zákony a nerovné přidělování zdrojů marginalizovaly palestinské
        občany.
    -   Tyto praktiky zakotvily systémové nerovnosti, v rozporu s
        povinnostmi Charty OSN v oblasti lidských práv.

Územní expanze

Ambice Izraele přesahovaly linie příměří z roku 1949:

-   V roce 1956 Izrael okupoval Sinajský poloostrov během Suezské krize,
    ale pod tlakem OSN se stáhl, což signalizovalo expanzionistické
    tendence.
-   V Šestidenní válce v roce 1967 Izrael obsadil Západní břeh, Pásmo
    Gazy, Východní Jeruzalém a Golanské výšiny, čímž okupoval
    zbývajících 22 % mandátní Palestiny. Anexe Východního Jeruzaléma a
    rozšíření osad porušovaly mezinárodní právo, včetně zákazu Čtvrté
    Ženevské úmluvy na přesun osadníků na okupované území.
-   Do roku 2025 žije na Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě přes
    700 000 izraelských osadníků, podporovaných státními politikami, což
    upevňuje okupaci a vytěsňuje Palestince.

Porušování lidských práv

Akce Izraele na okupovaných územích představují zdokumentovaná porušení
lidských práv:

-   Vysídlení a demolice domů: Tisíce palestinských domů byly zbourány
    kvůli rozšíření osad nebo z trestních důvodů, což porušuje práva na
    bydlení a majetek.
-   Omezení pohybu: Kontrolní stanoviště, bariéra na Západním břehu a
    blokáda Gazy omezují pohyblivost Palestinců, což ovlivňuje přístup k
    práci, zdravotní péči a vzdělání, čímž porušují svobodu pohybu.
-   Nadbytečné použití síly a zadržování: Vojenské operace a
    administrativní zadržování, často bez soudu, vedly k úmrtím
    civilistů a svévolnému věznění, což porušuje řádný proces a právo na
    život.
-   Systémová diskriminace: Zprávy popisují politiku Izraele jako
    apartheid, uvádějíce segregaci, nerovná práva a systémovou
    diskriminaci vůči Palestincům v Izraeli a na okupovaných územích.

Tato porušení, poháněná prioritou Izraele pro územní kontrolu a
židovskou demografickou dominanci, ostře kontrastují s podmínkami OSN
pro jeho členství, zejména s povinnostmi v oblasti lidských práv a
uprchlíků.

Závěr

Sionistické extremistické skupiny, jako Irgun a Lehi, prostřednictvím
teroristických činů – zaměřených na vojenská letiště, civilní
infrastrukturu, arabské populace, britské objekty v zahraničí a vraždy
úředníků, jako byli Moyne a Bernadotte – donutily Velkou Británii, aby
opustila mandát nad Palestinou. Tyto akce, využívající poválečné
slabosti Británie, učinily správu neproveditelnou, což vedlo k zapojení
OSN. OSN navrhla plán rozdělení z roku 1947 a přijala Izrael jako člena
v roce 1949, pod podmínkou dodržování Charty OSN, lidských práv,
Rezoluce 181 a práv uprchlíků. Přijetím státnosti Izraele navzdory jeho
rozšířeným hranicím a omezenému souladu Velká Británie a OSN podlehly
realitě vytvořené sionistickým terorismem. Následné nedodržování Izraele
– udržování území mimo plán rozdělení, blokování návratu uprchlíků a
páchání porušení lidských práv prostřednictvím okupace a osad –
podkopalo jeho závazky vůči OSN, prodlužující palestinský konflikt a
zanechávající palestinská práva nenaplněná.